RECENZE: Saint George and the Dragon, National Theatre ✭✭

Soubor inscenace Svatý Jiří a drak. Foto: Johan Persson Svatý Jiří a drak.

Divadlo Olivier v Národním divadle (National Theatre).

11. října 2017

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Od referenda o vystoupení z EU se umělci – nehledě na nekonečný proud debat o brexitu – snaží na výsledek hlasování reagovat. V užším výběru na Bookerovu cenu zkoumají Ali Smith v románu Podzim a Fiona Mozley v prvotině Elmet mýtické konstrukce Anglie v kontextu současných událostí; Grayson Perry zase vytvořil urny pro zastánce i odpůrce odchodu. Přímo zde v Národním divadle letos uvedla Carol Ann Duffy hru Má země (My Country), která nahlížela na výsledky voleb skrze postavu Britannie a jejích regionů i keltských národů, včetně Walesu. Nyní přichází na scénu Olivier novinka Roryho Mullarkeyho, která si bere za základ legendu o Svatém Jiřím a drakovi a provází nás od domnělého prvního skolení draka až do současnosti. Svatý Jiří nabádá obyvatele svého ostrova, aby zavřeli oči, představili si, čeho mohou dosáhnout, a tvrdě pracovali na tom, aby se vize stala skutečností. Zatímco je rok pryč, děj se přenese k průmyslové revoluci a následně do dnešních dní. Bohužel se však inscenaci nedaří zasáhnout cíl hned v několika ohledech.

Soubor inscenace Svatý Jiří a drak. Foto: Johan Persson

Uznání si zaslouží vynikající scéna Rae Smithové, která využívá každý centimetr masivního jeviště; design připomínající rozkládací dětské leporelo dokonale ladí s komiksovým laděním materiálu. Proměna scény v průmyslovou revoluci sice evokuje zahajovací ceremoniál londýnské olympiády v roce 2012, ale i tak je působivá. Je to ideální rámec pro hru, která je po textové stránce spíše slabším grafickým románem – téměř všechny postavy jsou ploché a zajímavé koncepty či hloubka se objevují jen zřídka. Souboj s prvním drakem je zinscenován brilantně a napínavě, zde patří scénografii opět plný počet bodů. Jenže k tomu dojde v 45. minutě představení a do konce zbývá ještě mnoho dlouhých minut. Drak má samozřejmě lidskou podobu a představuje útlak, komercialismus a nenasytnost. V posledním dějství je pak v každém z nás – což je zajímavá myšlenka, ovšem podaná jako z laciné frašky. Mullarkeyho záměr je ambiciózní, ale nikdy se mu nedaří dostat pod povrch příběhu.

(Zleva) Reuel Guzman (Chlapec), John Heffernan (Jiří) a Gawn Grainer (Charles). Foto: Johan Persson

To, že tenhle nesmysl vůbec funguje, je zásluha úžasného komediálního výkonu Johna Heffernana v roli Jiřího, který disponuje skvělým načasováním a je naprosto k sežrání. Je hrdinný, když je to potřeba, a jeho zmatek po návratu na ostrov je rozkošný. Scénář mu však nedovolí jít do hloubky; náznak duševní nemoci ve třetím dějství je jen letmo přejet a Jiří nás nikdy nedokáže vzít do skutečné temnoty. Julian Bleach v roli Draka těží ze svých zkušeností z postav jako Davros či Shockheaded Peter; z jeho hlasu kape arogance, ale stále jde jen o karikaturu padoucha. Herci dřou jako mezci, aby textu dodali váhu, někdy až příliš – nadšení pak může působit trochu křečovitě. Abychom byli spravedliví, pár momentů k hlasitému zasmání se najde, ale je jich poskrovnu, a proč použít jeden vtip o bowlingu, když jich můžete mít pět. Stejně jako postavy, i my začínáme toužit po jednoduchosti „starého světa“ – první dějství je jednoznačně nejlepší.

Pokud stojíte o břitkou politickou satiru komentující stav národa, stačí přejít řeku a zajít na některou z her Jamese Grahama, na které je momentálně beznadějně vyprodáno. Drak, se kterým momentálně zápasí Národní divadlo, je snaha najít pro scénu Olivier skutečný hit. Soudě podle tohoto kousku si na hrdinu, který by tuhle výzvu pokořil, ještě dlouho počkají.

VSTUPENKY NA PŘEDSTAVENÍ SVATÝ JIŘÍ A DRAK