RECENZE: Sunny Afternoon v Hampstead Theatre ✭✭✭

Sunny Afternoon

Hampstead Theatre, před přesunem do West Endu

5. května 2014

3 hvězdičky

Co dělá muzikál dobrým muzikálem? Jaký je rozdíl mezi hrou s hudbou a muzikálem? Záleží na tomto rozlišení vůbec, a existuje vůbec nějaké? Liší se činoherní herec od muzikálového interpreta, nebo je muzikálový umělec jen herec s dovednostmi navíc? Proč stojí za to uvést nový muzikál? Je rozdíl mezi tzv. „juke-box“ muzikálem a muzikálem s původním libretem? A pokud ano, měl by v tom být rozdíl?

Všechny tyto otázky se naléhavě derou na povrch při sledování premiéry inscenace Sunny Afternoon (hudba a texty Ray Davies, libreto Joe Penhall) v nejnovější režii Edwarda Halla v Hampstead Theatre.

Toto je příběh The Kinks, britské kapely, která byla po tři desetiletí – od šedesátých do konce devadesátých let – zásadní silou na naší hudební scéně. Jejich bohatý katalog tvoří hudební doprovod celého kusu a historie kapely zase slouží jako dějová linka.

Nebo by alespoň měla.

Z tohoto představení je totiž docela dobře možné odejít, aniž byste se dozvěděli moc o tom, proč se kapela dala dohromady, proč jim to spolu klapalo nebo jak to, že vydrželi tak dlouho. Penhallovu scénáři zkrátka chybí detail i přesnost.

Je však naprosto nemožné odejít a nedostat okamžitou chuť si poslechnout muziku, kterou tihle plodní Kinks stvořili. Je právě tohle tím rozhodujícím ukazatelem kvalitního muzikálu? Touha po písních, které v něm zazněly? Pokud ano, je tato produkce triumfem.

Požadavky na skutečně skvělý muzikál jsou ale širší. Minimálně od dob Rodgerse a Hammersteina se očekává, že hudební čísla budou nejen chytlavá, ale že budou také posouvat postavy a děj vpřed. Ve světě juke-box muzikálů jsou laťkou Jersey Boys; tam je historie písní úzce propletena s písněmi samotnými i s osudy jejich tvůrců.

V posledních dvaceti minutách Sunny Afternoon se Penhallovi, Daviesovi a Hallovi podařilo najít naprosto přesnou rovnováhu. Tato sekvence, od chvíle, kdy kytarista Pete zapochybuje o svém setrvání v kapele, až po finále, je kouzelná, poutavá a hřejivá – přesně taková, jaká má dobrý muzikál být. V této části dosahují všichni interpreti po pěvecké i herecké stránce té správné úrovně a hrají s opravdovým srdcem. Tady na všem záleží, všechno je procítěné a všechno funguje.

Není tedy divu, že diváci při závěrečné oponě šílí a během přídavku zůstávají stát v hysterické radosti. Stali se svědky toho vzácného divadelního úkazu: juke-box muzikálu, který alespoň zčásti funguje jako klasický muzikál, kde známé hity ženou příběh i postavy neustále kupředu.

Představte si jen, jaký mohl být výsledek, kdyby se finesa a styl závěrečných scén promítly do celého představení. Kdyby jasnost a plynulé prolínání písní s dějem byly konstantou?

První dějství je však nevyrovnané – některé písně jsou do dialogů vsazeny dost neohrabaně, zatímco jiné fungují dobře. Celkovým dojmem je nekonzistentnost. Nikdy to není vyloženě strašné nebo nenapravitelně nudné, ale ani to není to, čím by to zjevně mohlo být, jak ukazují právě ty závěrečné scény.

Začátek druhého dějství, scény z amerického turné Kinks, je pak poměrně bídný, plný klišé a anachronismů. A co je nejhorší, hudba se zde nejvíce odpojuje od děje a postavy od svých motivací a narativní pravdy.

V prvním dějství a na začátku druhého působí kus spíše jako hra s hudbou. Hlavním hybatelem je slovo a hudba slouží jen jako interpunkce nebo kontrast. V posledních dvaceti minutách je to už ale rozhodně muzikál, a to zatraceně dobrý.

V programu je citován Penhall, který říká:

„Rayovy písně jsou pro divadlo jedinečně vhodné, tak jako práce žádného jiného autora.“

Vážně? Člověk má spíše podezření, že Bernstein, Rodgers, Sondheim, Flaherty, Guettel, Robert-Brown, Lippa, Shaiman, John, Tesori a Kitt (a to zdaleka není úplný seznam) píší písně, které jsou pro divadlo vhodné neméně, a možná i lépe než ty Daviesovy.

Právě v tom ale možná vězí hlavní problém tohoto kusu. Daviesovy písně, jakkoli jsou geniální, nebyly napsány pro toto dílo, a tak bez ohledu na jejich vrozenou schopnost vyprávět příběh vyžadují pečlivou integraci do děje, který na nich profituje. Kromě posledních dvaceti minut však Penhall takový děj nenabídl.

Edward Hall režíruje, ale působí to, jako by si myslel, že režíruje činohru a ne muzikál. Inscenaci chybí hudebnost v podání, po které přímo volá. Adam Cooper však vytvořil vynikající, obratnou a poutavou choreografii a soubor ji předvádí přímo skvostně.

Zvukový design Matta McKenzieho je bohužel neustálým zklamáním. Hampstead Theatre není velký prostor, ale rovnováha mezi hlasem a nástroji je málokdy správná. Výsledkem je, že texty, zejména ty, které zpívá John Dalgleish jako Ray, zanikají nebo jsou nevysvětlitelně utlumené. To je obrovská škoda, protože když ho slyšíte, je Dalgleish působivý.

Ray je ústřední postavou, a tak leží na Dalgleishovi velká zodpovědnost, které ve většině případů dostojí. Není však věnován dostatek času tomu, aby si ho diváci stihli oblíbit a soucítit s ním, což způsobuje, že show působí roztříštěněji, než kdyby do něj bylo publikum zamilované, což by u hlavní hvězdy muzikálu mělo být samozřejmostí. Dalgleish je sebevědomý a schopný, ale ne dost podmanivý a roli nehraje s takovým srdcem, jaké muzikál od své hvězdy vyžaduje.

Jeho herečtí kolegové jsou na tom lépe. Jejich role jsou sice vedlejší, ale je do nich vloženo více citu – a to s vítězným efektem. Nejlepší je Ned Derrington v roli Peta, vážného a tichého kytaristy, který nezná svou vlastní cenu. Derrington je po celou dobu skvělý, výborně zpívá a ve svém velkém momentu ve druhém dějství přímo exceluje.

Stejně dobrý je jako neuctivý mladší bratr a kytarista Dave George Maguire. Je to doslova klubko nahromaděné energie a spalujícího protisystémového hněvu, dlouhých zplihlých vlasů a hédonistického požitkářství. Je vtipný, ale dokáže se v mžiku změnit a být naprosto vážný – a jeho lehký tenor dodává hudbě ten správný říz.

Poslední z kvarteta, líný a věčně nespokojený bubeník Mick v podání Adama Soppa, je také ve skvělé formě. Je vláčný tam, kde jsou ostatní horliví nebo zahledění do sebe, suchý a schopný extrémního násilí – dokonalé zosobnění rozzlobeného bubeníka z Londýna.

Lillie Flynn je v každém ohledu krásná jako Rayova přítelkyně a manželka Rasa. Zpívá sladce a bezchybně a do každé scény vnáší opravdové teplo. Philip Bird hraje několik rolí a všechny mimořádně dobře, ale jako pan Davies, Rayův pokorný otec, je naprosto inspirovaný.

Miriam Beuther navrhla efektní scénu, která však úplně nevyvolává pocit Rayovy niterné cesty, jež je zde hlavním motorem děje, ani neposkytuje věrohodné zázemí pro množství míst, kde se akce odehrává. Hlediště bylo poněkud nepochopitelně rozděleno dlouhým centrálním molem s vchody po obou stranách skrze diváky. Ty však zůstávají po většinu času nevyužity, a když už k nim dojde, výsledkem je spíše rozptýlená pozornost než pocit blízkosti nebo spektáklu.

Její kostýmy jsou ale jiná káva: jsou božské a jsou jich desítky. Barevné, dobové a šmrncovní, výrazně pomáhají vyprávět příběh doby a místa těchto Kinks, jejich vítězství i útrap.

Na Sunny Afternoon je toho mnoho k líbení a celkový zážitek je více než uspokojivý. Je to skvělá zábava. Rozhodně stojí za vidění a je těžké si ji neužít.

Ale... mohl to být naprostý triumf. Tomu bohužel brání Penhallovo libreto a Hallova režie.