RECENZE: The Heresy Of Love, Shakespeare's Globe ✭✭✭

The Heresy of Love (Kacířství lásky)

Shakespeare's Globe

5. srpna 2015

3 hvězdičky

Jeptišky jsou vděčným divadelním tématem. Ať už jde o Sound of Music, Pochybnosti, Něco za něco nebo Sestru v akci a nespočet dalších titulů, hry či muzikály s jeptiškami v hlavních rolích bývají v divadle fascinující, poutavé a vřelé. Hra Helen Edmundsonové z roku 2012, The Heresy of Love, není výjimkou. Má však v sobě ostří, které je poměrně vzácné a hluboce přínosné: zkoumá náboženství zblízka, ženskou optikou, a dává prostor ženským hlasům debatovat o víře.

Edmundsonová se tím snaží zrcadlit život historické osobnosti, podle níž hru vystavěla: Sor Juany Inés de la Cruz, jihoamerické řeholnice ze 17. století, o které se v programu dočteme, že byla „skvělou spisovatelkou, krasavicí a zastánkyní domorodých obyvatel“. Je záhadou, proč Juana není v dnešní době známější, vzhledem k jejímu očividnému nadání. Hra Edmundsonové v člověku rozhodně vzbuzuje touhu vidět některé z její vlastních děl, aby bylo možné plně ocenit její přínos světové dramatice.

Hra vznikla na zakázku RSC a premiéru měla v roce 2012 v komorním divadle Swan. Je vzácné, ale velmi vítané, když se nové dílo dočká velkého znovuvedení tak brzy po premiéře, a právě inscenace Johna Dovea v Shakespeare's Globe je takovou raritou. A jako u všech rarit, i zde jsou výsledky překvapivé.

V Mexiku je nový arcibiskup. Je to tvrdý konzervativec a pravděpodobně misogyn. Nemá pochopení pro propojování církevní doktríny s rozmary místního života. Udělá si nepřítele z tamního biskupa Santa Cruze, který s ním chce bojovat o moc.

Jedním z terčů arcibiskupova hněvu je právě tato jeptiška. Arcibiskup je přesvědčen, že se svou vírou a Bohem nakládá špatně. Píše divadelní hry a básně a těší se světovému uznání, ale arcibiskup ji chce vrátit na „její místo“ – do ticha a modliteb, oddanou Bohu, nikoliv literatuře, vzdělání nebo právům žen.

Sestra Juana je krásná a milovaná těmi, kdo ji znají. Místokrál a jeho žena jsou jejími blízkými přáteli a obdivovateli; sám Santa Cruz k ní chová tělesnou touhu. Jiné sestry však mohou vůči jejím aktivitám pociťovat zášť nebo strach. Juana chce dál psát, číst, učit se a sdílet, což ji staví na kolizní kurz s arcibiskupem, který vyžaduje, aby nečinila nic jiného, než co jí ukládají povinnosti Kristovy nevěsty. Španělská inkvizice krouží nebezpečně blízko.

Vedlejší zápletka sleduje její neteř a její hledání vlastního poslání – zda být jeptiškou, nebo manželkou. Neteři v jejím pátrání pomáhá upovídaná Juanita, jedna ze služebných v klášteře. Když je neteř, převlečená za Juanu, přistižena při líbání s milovaným mužem, začínají se nad hlavní hrdinkou stahovat mračna. Do popředí vystupují lsti a zrada.

Divadlo Globe není ideálním prostorem pro klaustrofobní, intenzivní drama, a tato produkce to jen potvrzuje. Doveova inscenace by vypadala a působila úplně jinak v divadle Sam Wanamaker a pravděpodobně tam měla být i uvedena. Otevřenost prostoru globovského jeviště jde proti stupňujícímu se napětí v textu Edmundsonové. Doveova režie nedokáže využít široký prostor způsobem, který by podtrhl temné a intrikánské aspekty náboženské politiky a pitvání dogmat.

Otevřený prostor naopak svědčí komediální linii s neteří, a právě zde hra boduje nejvíce. Sophia Nomvete vytěžila maximum z postavy rázné, hlasité a srdečné Juanity. Je to energický a radostný výkon, který využívá veškerý komediální potenciál role. Nomvete je jako rozverná Juanita naprosto kouzelná a vtipná.

Sekunduje jí Gwyneth Keyworth jako neteř Angelica, která si zkouší život v klášteře, ale její zájem o muže a fyzickou lásku naznačuje, že z ní jeptiška nikdy nebude. Keyworth skvěle využívá všechny možnosti role a spolu s Nomvete dokáže z jejího rodícího se vztahu s Donem Hernandem (v podání čilého Garyho Shelforda) udělat linku stejně důležitou, ne-li důležitější, než je drama mezi řeholnicí a soupeřícími biskupy. To není malý úspěch, uvážíme-li, že většinu času na scéně zabírá právě ona vážná politická rovina.

Susan Porrett jim poskytuje skvělou oporu; její postava úřední a stěžující si Brigidy je výborným protipólem a zdrojem mnoha humorných momentů. William Mannering jako místokrál a Ellie Piercy jako místokrálovna jsou rovněž solidní a vnášejí do náboženského bojiště nádech zdráhavého a poněkud nešťastného dvorského lesku.

Dvě postavy stojí na pomezí obou příběhů: matka Marguerita a otec Antonio. Představená je laskavou a poslušnou dcerou církve a otec Antonio jejím mužským protějškem – on byl tím, kdo Juanu přesvědčil ke vstupu do řádu. Oba jsou však jen mírnými rebely proti církevní hierarchii a oba poslušně dodržují doktrínu. Gabrielle Lloyd a Patrick Driver jsou v těchto rolích přesvědčiví. Oba jako by ožívali v přítomnosti Juany a oba jako by se scvrkli, když k jejich dveřím dorazí biskupové se svými argumenty. Tato dvojice ztělesňuje každodenní boj duchovních mezi touhou a povinností, srdcem a rozumem.

Temnější stránku náboženského konfliktu břitce vykresluje Rhiannon Oliver, jejíž sestra Sebastiana se ukáže být tím nejhorším druhem náboženského fanatika: člověkem hnaným žárlivostí a záští. Sledovat Oliverovou, jak postupně odkrývá zhoubné vrstvy své postavy a odhaluje hluboký strach a nejistotu pod povrchem, je divácký zážitek.

Jádrem hry Edmundsonové je však mocenský boj mezi nově jmenovaným arcibiskupem Aguiar y Sejasem a ambiciózním, vypočítavým biskupem Santa Cruzem – boj, který strhne a pohltí geniální sestru Juanu. A právě zde bohužel Doveova produkce pokulhává.

Phil Whitchurch hraje arcibiskupa s jednorozměrnou, brutální agresivitou, která neodkrývá žádné jemné nuance ani komplexní pozadí role. Jeho postava by potřebovala jasně vyvinutý smysl pro víru, stejně jako pro vlastní důležitost. Anthony Howell jako jeho protivník Santa Cruz je nevýrazný tam, kde by měl být oslnivý, a chladný tam, kde by měl působit charismaticky. Ani jeden z herců se nepřiblížil ke složitosti, kterou si text Edmundsonové zaslouží. Slova jsou často působivější než jejich přednes.

Naomi Frederick jako výjimečná sestra Juana dopadla o něco lépe, ale popravdě je to spíše díky tomu, co se o ní dozvídáme, než herním výkonem. Potřebovala by více lesku, soucitu a podmanivé přítomnosti, aby této fascinující historické postavě skutečně vdechla život.

Sestra Juana má nádherný monolog, v němž rozebírá kázání nového arcibiskupa a vysvětluje, proč je jeho přístup k víře a jejímu účelu chybný. Je to projev stejně strhující jako cokoli, co říká Porcie v Kupci benátském – krásné spojení rétoriky a náboženského zápalu. Zasloužilo by si to strhující podání, které by zachytilo sílu, vášeň a vizi této mimořádné ženy. Frederick však na tento úkol nestačí, a i když jsou jednotlivé body vyřčeny jasně, hlubší emoce a vášeň zůstávají skryty.

Značnou část viny na tom, že inscenace nevzlétla tak, jak měla, nese režisér John Dove, scénograf Michael Taylor a kdokoli, kdo rozhodl o jejím uvedení pod širým nebem v Globe. Scéna je příliš překombinovaná, než aby dovolila pocítit izolaci a hrozící nebezpečí. Herci nemohou těžit z uzavřených, temných prostor, v nichž by napětí a vášně mohly kvasit a gradovat.

Je to vynikající hra, ale tato inscenace jí nedovoluje zazářit naplno. Přesto jsou vřelé komediální prvky hry velmi živé, což pomáhá překlenout nedostatky v hloubavém náboženském dramatu, které Edmundsonová zkoumá.

A teď – kdo uvede nějakou z her, které napsala sama Sor Juana Inés de la Cruz? Bylo by dobré vidět, kolem čeho se všechen ten poprask vlastně točí.

Hra The Heresy Of Love se hraje v divadle Globe do 5. září