RECENZE: The Lonely Soldier Monologues, Cockpit Theatre ✭✭✭✭✭

The Lonely Soldier Monologues (Monology osamělého vojáka)

Cockpit Theatre

5 hvězdiček

Tohle je drásající, ale nesmírně důležitý večer, v němž se přepisy sedmi rozhovorů s americkými veteránkami z Afghánistánu a druhé války v Iráku splétají v uhrančivý a genderově zaměřený komentář o běsu moderního válčení. Sledujeme širokou chronologickou linii, začínající náborem se všemi rozličnými důvody, které tyto ženy ke vstupu do armády vedly, přes výcvik, nasazení, boj a okupaci až k závěrečnému (pauzou proloženému) návratu domů a opětovné asimilaci – nebo pokusu o ni. Jednotlivé výpovědi jsou přerušovány kolektivním drillem a zpěvem, které fungují jako chórický komentář celku. Zpočátku jsem byl skeptický, zda bude tento scénář dramaticky nosný – budou osudy jednotlivých vojákyň dostatečně odlišné, aby vyprávěly rozmanité příběhy? Nebudou se témata, i přes svou naléhavost, během večera opakovat? Nepovede nakupení očekávaných hrůz jen k otupělosti místo k zamyšlení? Obavy byly zbytečné.

Jednou z mála radostí tohoto večera, kde je radost vzácným zbožím, je samotná šíře postav, které tyto příběhy zastupují. Právě rozmanitost původu, zkušeností, osobností a postojů hereček vytváří široké spektrum charakterů, skrze něž se učíme vnořit do dějů a zkoumat je svou představivostí. Díky individualitě samotných žen a různorodosti jejich reakcí na válečné trauma jsme nuceni překročit jednoduché domněnky o roli žen ve válce a hlouběji se zabývat výzvami, které představuje jak násilí páchané na ženách, tak násilí páchané ženami samotnými. Některé z nich jsou feministky, jiné nikoliv; některé jsou profesionální vojákyně z tradičních vojenských rodin, zatímco jiné narukovaly z rozmaru, jako akt vzpoury nebo útěk z neúnosného rodinného zázemí. Některé přilákala vidina získání dovedností, peněz, nebo prostě smysl pro řád a disciplínu, které armádní život nabízí. Všechny jsou zaskočené a zklamané tím, co nacházejí, ale ne vždy předvídatelným způsobem.

Monology v první řadě uznávají, že v některých ohledech musí být mužská a ženská zkušenost s válkou velmi podobná – stejné problémy s vadným vybavením a nečestnými dodavateli; stejná nuda při čekání na akci; otupující účinek neustálého vystavení násilné smrti; bezdůvodná tyranie nadřízených; základní soustředění na boj za své spolubojovníky jako hlavní motivace – to vše ovlivňuje všechny stejně. Tyto monology však specificky ukazují jedinečné výzvy, kterým ženy ve válce čelí. Herečky především s velkou intenzitou kroutí nad tím, jak těžké je být posuzována podle svých schopností jako vojákyně, a nikoliv na základě pohlaví. Znovu a znovu se jednotlivé ženy potýkaly s obtěžováním a stereotypy ze strany mužů na vlastní straně fronty, což v některých případech vedlo až k šikaně a znásilnění, přičemž nahlášení ani vyvození odpovědnosti nepřineslo žádný výsledek. To vedlo k extrémnímu stresu, izolaci a neschopnosti komukoli důvěřovat, což vyvolává dozvuky trvající dlouho po návratu do USA. Další části těchto komentářů se zaměřily na poznání, že efektivní boj vyžaduje rezolutní odmítnutí lidskosti civilního obyvatelstva v Iráku. To bylo názorně předvedeno v přiznání jedné vojákyně, že v zájmu ochrany svých kamarádů by musela přejet nebo zastřelit i ženy a děti, které by mohly nastražit výbušniny. Mezi další témata patřila nemožnost udržet vztahy v armádě i s partnery doma a celková ztráta identity pod vícero tlaky uvnitř armády i v kontextu války. Přežití vyžadovalo vzdát se nezávislého myšlení a pohledu do vlastního nitra. Život automatu byl často, smutně, jedinou volbou pro jakoukoli budoucnost.

Hra mohla skončit tam, s více než dostatkem materiálu k hloubavému rozjímání; ale po krátké a velmi potřebné přestávce jsme se vrátili, abychom slyšeli, jak úspěšně se tyto ženy začlenily zpět do civilního života. Asi nepřekvapí, že nejlépe se přizpůsobily ty, které narukovaly s nejmenším očekáváním a vypracovaly si strategii přežití, jež zachovala jejich jádro nedotčené; zatímco deprese a plná škála posttraumatické stresové poruchy postihla ty, které do armádní kariéry vkládaly nejvyšší naděje jako do prostředku seberealizace. Většině bylo nepříjemné slýchat díky za svou službu, prostě proto, že nikdo, kdo tam nebyl, nemohl pochopit propast mezi oficiální verzí a krutou realitou. Nejpůsobivějším aspektem večera pro mě bylo ztělesnění extrémní osamělosti, kterou tyto monology nesly: většina těchto žen vyprávěla svůj příběh úplně poprvé – nebylo možné tyto zážitky sdílet se spolubojovnicemi ani s blízkou rodinou. Válka je často vnímána jako sdílený zážitek, kde sounáležitost skupiny do jisté míry kompenzuje strach z boje a smrti; a přesto tyto ženy služba uvrhla do neustále se prohlubující izolace ze všech stran.

I když nijak nezlehčuji ani nekritizuji zaměření tohoto večera, domnívám se, že jsme se mohli dozvědět o něco více o pozitivní a sebeuvědomovací roli války, která musí vedle těchto traumatických příběhů existovat. Objevují se zde náznaky v podobě příležitostí k získání dovedností, zkušeností s vedením lidí či střetu s novými myšlenkami a kulturními vlivy. To nijak nepopírá syrovou sílu a autenticitu negativních výpovědí, které tvoří jádro tohoto silně zneklidňujícího divadelního zážitku, ale více detailů v této oblasti by přineslo hlubší kontext, nikoliv oslabení hlavního poselství.

Celkově patří obrovské uznání tvůrčímu týmu a hercům za to, že nás konfrontovali s tímto palčivým materiálem způsobem, který se vyhýbá klišé. Kdysi bylo cílem athénského dramatu přimět obec, aby se pořádně podívala do zrcadla, které jí nastavovaly mýty tehdejších her. Strohý chórický komentář a drásavé osobní příběhy vyprávěné v Cockpitu dosahují podobného cíle – vyzývají nás k přehodnocení reality a dopadů moderního ozbrojeného konfliktu z jedinečné perspektivy.

Inscenace The Lonely Soldier Monologues se hraje v Cockpit Theatre do 31. května 2015