RECENZE: The Rink, Southwark Playhouse ✭✭✭✭✭

Douglas Mayo recenzuje muzikál Kluziště (The Rink) od legendární dvojice Kander a Ebb v hlavních rolích s Caroline O’Connor a Gemmou Sutton, který se právě uvádí v Southwark Playhouse.

Gemma Sutton a Caroline O’Connor v muzikálu Kluziště. Foto: Darren Bell The Rink (Kluziště)

Southwark Playhouse

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Na komorní muzikál se titul Kluziště z pera fenomenální dvojice John Kander a Fred Ebb (mimo jiné autoři Chicaga či Kabaretu) ukazuje jako skutečná pokladnice plná bohatství. Děj se točí kolem mezigeneračního střetu matky s dcerou nad osudem dlouholetého rodinného podniku, ale stačí jen trochu poodhalit povrch a zjistíte, že se v něm skrývá mnohem víc. Poprvé jsem toto představení viděl v Leicester Haymarket před nějakými dvaceti lety. Když se k němu vracím nyní, s mnohem většími životními zkušenostmi, sleduji mnohá témata muzikálu novýma očima a o to víc chápu a oceňuji Annin úhel pohledu.

Kander, Ebb a autor libreta Terence McNally vytvořili jakýsi vzpomínkový muzikál, podobně jako to udělal Tennessee Williams ve Skleněném zvěřinci. Je snadné dívat se na minulost růžovými brýlemi – všichni jsme si ji v určité fázi života idealizovali – ale v Kluzišti je tu ještě samotná fyzická konstrukce bruslařské haly, se kterou je třeba se vypořádat. Tahle hala, postavená podle poctivých norem dob minulých, přežila dvě války, a i když je zvenčí znatelně zchátralá, stále jde o pevnou stavbu, která byla domovem rodiny Antonelliových po dvě generace.

Gemma Sutton, Caroline O’Connor a Stewart Clarke v muzikálu Kluziště. Foto: Darren Bell

Caroline O’Connor hraje Annu. Podává mistrovský výkon herečky, které muzikálové divadlo koluje v žilách. Caroline s texty pracuje jako se skvěle ovládnutým druhým jazykem. Vše vypadá naprosto přirozeně, ale je to poctivě vybroušená dovednost, kterou pilovala k dokonalosti. Její Anna je silná, rozhodná a hledí do budoucnosti, ale příjezd dcery Angel po sedmi letech odhaluje momenty, kdy se bolest prodírá na povrch jako praskliny v benátském modrém křišťálu. Je třeba maximální opatrnosti, aby se nerozbila, a s už sbalenými kufry Anna nehodlá dopustit, aby se tak stalo.

Angel v podání Gemmy Sutton je napůl drsná dcera a napůl unavená cestovatelka. Stačilo by pár hodin a dorazila by domů k prázdné budově určené k demolici. Angel přesně ví, na jaké matčiny citlivé struny zahrát, a dokáže to s ochromující přesností. Jak se však její životní příběh odkrývá, začnete chápat, proč si kolem sebe vytvořila neprůstřelný krunýř. Na konci písně „All The Children In A Row“ jsem měl v očích slzy, stejně jako několik diváků v mojem okolí.

Je úžasné vidět dvě tak pozoruhodné herečky, které jsou si rovnými partnerkami a dokážou se s touto partiturou popasovat s takovou vervou. V číslech jako „Don’t ’Ah Ma’ Me!“ plane opravdový rodinný oheň, přesně tak, jak to má být.

Soubor muzikálu Kluziště. Foto: Darren Bell

Svět Kluziště obývá dalších šest herců a stojí za to si koupit lístek už jen proto, abyste viděli to herkulovské úsilí, s nímž se ujímají desítek dalších rolí – mužských i ženských – zatímco se minulost odvíjí v sérii flashbacků. Stewart Clarke, Ross Dawes, Michael Lin, Elander Moore, Ben Redfern a Jason Winter zvládnou všechno, o tom nemám nejmenších pochyb. Ať už jde o dravost čísel jako „The Rink“, nebo o jemné nuance, kterými evokují ženskou postavu sousedky z let minulých, je to divadelní zlato! Je to ansámbl, který se vyrovná tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl.

Obzvlášť jsem si užil Dina v podání Stewarta Clarka, muže trýzněného a uvězněného v poválečné době v rodinném podniku s rodinou, o kterou nestojí. Ross Dawes a Ben Redfern v kombinaci s Caroline O’Connor předvádějí něco, co lze popsat jen jako „lehátkový dynamit“, a Jason Winter se na okamžik skvěle promění v řádovou sestru z období po druhém vatikánském koncilu. I v té komice je přítomna vrozená upřímnost.

Díky scénografce Bec Chippendale získalo obsazení nádherné hřiště. Spousta detailů, pevné základy, zjevný rozklad... ale jakmile rozsvítíte diskokouli, můžete si na kratičký okamžik představit tuto budovu v dobách její největší slávy. Určitě si přečtěte i její medailonek v programu, je velmi dojemný a je vidět, že tomuto kusu skutečně rozumí! Práci Bec Chippendale skvěle doplňuje světelný design Matta Dawa. Je to komplexní světelná režie s momenty naprosté přesnosti, která se pojí se scénografií, jež by mohla působit až přehnaně; jemu slouží ke cti, že světla nikdy neruší, ale naopak umocňují dramatický děj.

Malá, ale skvělá kapela Joea Bunkera s novou orchestrací Grega Arrowsmitha dokonale doplňuje obsazení a dává vyniknout partituře Johna Kandera.

Fabian Aloise by už teď mohl klidně znovu inscenovat Starlight Express. Přimět tento ansámbl nejen bruslit, ale téměř stepovat na kolečkových bruslích, není žádný malý výkon. Společně s režisérem Adamem Lensonem vytvořili jedny z nejkrásnějších momentů, jako je zmíněná „All The Children In A Row“. Adam Lenson si rychle buduje pověst vynikajícího muzikálového režiséra. Je jasné, že tomuto žánru skutečně rozumí, a muzikálové divadlo potřebuje víc takových režisérů. Dobré muzikály mohou být úžasné, ale neexistují v nich žádné zkratky a Lenson to ví.

Váhám, zda použít tento termín, ale tato produkce Kluziště je skutečnou mistrovskou lekcí toho, čeho lze dosáhnout, když sestavíte tým snů. Je to stejně dobré jako cokoli, co je momentálně k vidění ve West Endu, a rozhodně si to zaslouží delší uvádění.

Slovy písně: „There’s nothing to beat The Rink I Think!“ (Myslím, že Kluziště nic nepřekoná!)

Tak si pospěšte a pořiďte si vstupenku dřív, než 23. června nastane den demolice!

REZERVOVAT VSTUPENKY NA MUZIKÁL KLUZIŠTĚ