RECENZE: The White Devil (Bílá ďáblice), RSC, Swan Theatre ✭

Foto: Keith Pattison Bílá ďáblice (The White Devil) 16. srpna 2014 1 hvězdička

Před několika týdny učinila RSC (Royal Shakespeare Company) krok, který u mě nemá obdoby. Rozeslali svým divákům dopis ohledně připravované inscenace Bílé ďáblice od Johna Webstera v režii Marii Aberg (momentálně se hraje v divadle Swan) s varováním:

„Websterova brilantní, satirická a násilná hra byla pro diváky historicky vždy výzvou kvůli sérii drastických vražd. Jak na inscenaci pracujeme ve zkušebně, začíná být jasné, že naše produkce nebude jiná...

Pro režisérii jsme vybrali Mariu Aberg, která k dílu přistupuje se silnou touhou propojit tento 400 let starý text se současným publikem... to zahrnuje zasazení hry do moderního prostředí, což má potenciál učinit scény násilí pro diváky bezprostřednějšími.

Z toho důvodu jsem vám chtěl napsat a upozornit vás, že naše produkce bude obsahovat scény násilné a sexuální povahy, které mohou některé diváky šokovat. Do textu nebyl přidán žádný nový materiál; jde prostě o to, že díky zasazení do současného prostředí bude Websterův nutně násilný a vášnivý kus působit stejně naléhavě a provokativně jako na své první diváky v roce 1612.“

Abych parafrázoval Shakespeara: zdá se mi, že RSC varuje až příliš.

Nebo přesněji: zdá se mi, že RSC varuje před nesprávnou věcí.

Tato moderní verze Webstera v podání Abergové, plná vybělených, čistých povrchů a dominujících multimediálních obrazovek, se netopí v krvi, není nabitá násilím (sexuálním ani jiným) a je spíše nepochopitelně nesrozumitelná než konfrontační. Ano, dojde na uškrcení (a jinde na zlomení vazu), na které se nedívá lehce, ale není to o nic drsnější než scény v jiných nedávných inscenacích na prknech RSC.

Na začátku každého dějství Kirsty Bushell ( hrající smilnou cizoložnici Vittorii) nakráčí do popředí scény a navazuje upřený oční kontakt s vybranými diváky – kontakt, který drží právě tak dlouho, aby to bylo nepříjemné. Je téměř nahá: podprsenka, usedlé kalhotky (takové, o kterých by si školák mohl myslet, že je nosí jeptišky), vlasy v síťce pod paruku, bosá. Zranitelná. Ale tvrdá. Pomalu se obléká a chytá diváky do pasti intimního spolupachatelství. Jakmile nasadí paruku, začíná „akce“, čtvrtá stěna je prolomena a nenávratně zničena. Ve druhém dějství si dává načas, aby si do spodního prádla vložila lékařský váček s umělou krví, čímž spiklenecky naznačuje, že v průběhu druhého aktu bude „tam dole“ krvácet. Celou tu dobu chladně zírá do očí divákům s výrazem „proč zrovna já?“.

Znepokojivé a zajímavé.

Efekt je však pokaždé prchavý, protože výkon se utápí v hlasité dunivé hudbě, videoprojekcích zaměřených na krev nebo detaily ženského těla, zvláštních trhavých „tancích“ souboru, všudypřítomné atmosféře „euro-trash“ nočního klubu a pocitu, že sledujete nějaký fantaskní díl seriálu Footballers' Wives (Manželky fotbalistů). Je to smyslové přetížení, dezorientující a upřímně řečeno bizarní.

Tím, co v tom všem nejvíce trpí, je samotné vyprávění příběhu. Motivace postav, jemnost akce a reakce, hloubka zkaženosti, vrstevnaté důvody pro pomstu a vraždu – to vše je zastřeno snahou o jakousi představu, že současné kulisy zajistí bezprostřednost a výzvu.

Další klíčové režijní rozhodnutí, změnit pohlaví Vittoriina bratra, je katastrofálně chybné. Nemám problém s tím, když skvělé herečky hrají mužské postavy, ale musí existovat velmi dobrý důvod k tomu, aby se měnilo pohlaví postavy, kterou autor vytvořil. Abergová má v tomto směru svou historii: v její inscenaci Krále Jana vystupoval ženský Bastard. Tehdy to nefungovalo a zde je to naprostá pohroma.

Pro Websterovu hru je zásadní pocit, že mužské postavy Vittorii a Isabellu (manželku Vittoriina milence, zde v podání Faye Castelow) využívají, zneužívají, ovládají, „chrání“ a nakonec masakrují. Zjednodušeně řečeno: Isabella představuje patriarchální pojetí „dobré manželky“ a Vittoria „špatné manželky“. Přidání další ústřední ženské postavy hru ani její myšlenky nijak neosvětluje. Stejně tak se nezdá, že by to říkalo cokoli užitečného o misogynii.

Strohá, nudná a v podstatě monotónní interpretace Castelowové zatlouká další hřebík do rakve tohoto konceptu. Pokud se rozhodnete udělat z Flaminia ženu, pak to musí být žena výjimečná; silná, nebojácná a vypočítavá soupeřka mužů, kteří se opírají o tradiční patriarchální nebo náboženskou moc, ale také žena velmi odlišná od své sestry. Castelowová volí nenápadnou, téměř androgynní nejednoznačnost. Výsledek je prakticky v každém ohledu zbytečný a zbavuje hru velké části její působivosti.

Na hru, jejíž každá cesta je postavena na chtíči a zradě, postrádá tato inscenace jakýkoli smysl pro tělesnost nebo živočišnou vášeň. Je tu spousta únavného mluvení, ale málo akce nebo vzájemného působení. A žádné napětí ani bezprostřednost.

Je to jako sledovat cenzurovaný propagandistický film: máte jasnou představu, co čekat, ale je to prezentováno způsobem, který tato očekávání naprosto vyvádí z míry. Mužští herci jsou celoplošně nevýrazní a nepřesvědčiví. Cornelia v podání Liz Crowtherové je nesnesitelná a David Rintoul obdařil Monticelsa veškerou noblesou a nuancí Daleka s křížem na krku.

Bushellová je nejlepší z celého zklamání budícího obsazení, ale nikdy nedostane šanci zazářit tak, jak by měla, a to kvůli mantinelům, které Abergová pro tuto produkci plnou sportovních metafor zvolila.

Je to matoucí. Poslední inscenace, kterou Abergová pro RSC režírovala, byla prostě úžasná hra Jak se vám líbí. Kdyby se tak dovednosti a vhled, které tam projevila při vyprávění starého příběhu svěžím a poutavým způsobem, podařilo uplatnit i zde.