RECENZE: Titanic, Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Titanic

Southwark Playhouse

12. srpna 2013

4 hvězdičky

Po zhlédnutí komorní inscenace muzikálu Titanic autorů Yestona a Stonea v novém sídle Southwark Playhouse v režii Thoma Southerlanda lze s jistotou říci několik věcí.

Zaprvé jde o pozoruhodné dílo, které je svou fantazií i partiturou skutečně epické. Hudba je vznešená, komplexní, plná melodií, harmonií a specifického charakteru postav. Je to opravdové mistrovské dílo – a orchestrace Iana Weinbergera je v tomto případě mimořádně povedená; už jen radost z živých smyčců stojí za celý večer.

Zadruhé se bezpochyby jedná o Southerlandův dosud nejlepší režijní počin. Vše je promyšlené a inscenace se drží vnitřních pravidel, díky nimž je sledování velkého množství postav překvapivě snadné. Scéna a kostýmy Davida Woodheada navzdory omezenému prostoru a prostředkům skvěle navozují dobovou atmosféru i pocit stísněnosti.

Zatřetí, hudební nastudování Marka Aspinalla je citlivé a místy velmi strhující; sborová čísla celého ansámblu jsou nesmírně působivá. U mužské části souboru se však objevuje tendence spíše křičet než tvořit kultivovaný tón a dikci není vždy věnována taková pozornost a srozumitelnost, jakou by si zasloužila.

Začtvrté, dramatická stránka textu je zde zpracována výborně; v obsazení nenajdete vyloženě slabé herce, naopak je tu mnoho skvělých výkonů. Každá postava působí celistvě a pochopeně, a přestože několik herců ztvárňuje více rolí, každá z nich je jasně odlišená a má v dramatu své opodstatněné místo. U příběhu, jehož konec je předem známý, se tomuto souboru daří udržet diváky v napětí – tajemství totiž tkví v tom, kdo a proč přežije, nikoliv v tom, zda loď klesne ke dnu.

Jde bez nadsázky o jedno z nejlepších ansámblových představení, jaké kdy londýnská „Fringe“ scéna vyprodukovala. Přesto některé individuální pěvecké výkony zaostávají za nároky partitury i epickou kvalitou díla jako celku. Faktem zůstává, že každou roli v Titanicu musí hrát prvotřídní zpěváci, kteří jsou zároveň prvotřídními herci. Zde je miska vah, možná pochopitelně, více nakloněna k herectví – mnoha pánům chybí střední hlasová poloha a spodní tóny jsou téměř pro všechny nedosažitelné. Hlasitý zpěv v horním rejstříku bez opory je sice efektní, ale není to to, co by mělo pohánět tento kolosální hudební stroj.

Zářivými hvězdami večera jsou Greg Castiglioni (vynikající jako trýzněný konstruktér), Nadim Naaman (Clarke, obchodník zamilovaný do šlechtické dcery), Claire Marlowe (dcera lorda), James Hume (Etches, stevard první třídy, i když s drobnými nedostatky v dikci v úvodu) a Celia Graham (Alice, žena toužící po společenském vzestupu – naprosto výjimečná).

V nevyrovnaném, ale většinou působivém světle se představili Jonathan David Dudley (jeho Hartley je obzvlášť dobrý), Dominic Brewer (Lightoller), Leo Miles (zejména v sekvenci hlídek) a Judith Street s Dudley Rogersem (starý manželský pár, který se rozhodne zemřít společně). Kvalitnější vokální projev by však byl nezbytný u tří „Katies“ (Grace Eccle, Scarlett Courtney a Victoria Serra) a Matthewa Crowea (který hraje Brida bezchybně, ale ve slavném duetu s Barrettem pěvecky nestačí).

Naopak k plnému vyznění díla by bylo zapotřebí mnohem lepšího hereckého výkonu od Jamese Austena-Murrayho (Barrett), Simona Greena (Ismay, zbabělý a ješitný majitel) a Shanea McDaid (Farrell, mladík, který je navzdory všemu zachráněn).

I přes tyto výhrady jde o nesmírně poutavou inscenaci plnou silných momentů a skutečného dramatu – a hudba vás přenese i přes pasáže, kde zpěv pokulhává. Maury Yeston je génius.