RECENZE: Wicked, Apollo Victoria Theatre ✭✭✭✭✭

Wicked (Čarodějka)

Apollo Victoria Theatre

11. února 2015

5 hvězdiček

Rezervujte si vstupenky | Více informací

Jaká je šance, že přimějete davy diváků chodit osmkrát týdně na muzikál o politické propagandě, etnických čistkách, rasismu, nevěře, nátlaku vrstevníků, vraždě, občanské neposlušnosti, úřední korupci, přepisování historie, vadách systému dědičné moci a týrání zvířat? Téměř nulová?

A přesto...

Wicked je o všech těchto věcech, zabalených do naruby převrácené, magií protkané a zeleným hedvábím oděné podívané. Inscenace nyní vstupuje do svého devátého roku v Apollo Victoria Theatre. Je pravda, že mnozí diváci možná shlédnou Wicked, aniž by si uvědomili, jak hluboká témata se v něm víří, a to je právě jedna z největších předností scénáře Winnie Holzmanové, vycházejícího z románu Gregoryho Maguira. Zásadní otázky jsou tu předkládány mladým (i starším) myslím chytře maskované jako romantická hudební komedie o zrodu jednoho z nejoblíbenějších dětských příběhů všech dob: Čaroděj ze země Oz. K Wicked je ovšem nutné přistupovat jako k dílu zcela oddělenému od Čaroděje ze země Oz; pokud někdo očekává zážitek podobný filmu s Judy Garlandovou, nevyhnutelně přijde zklamání. Wicked má úplně jinou atmosféru, styl i záměr a je třeba ho ocenit pro jeho vlastní kvality. Znalost filmu sice pomůže k pochopení některých vtipů, ale pro požitek z Wicked rozhodně není nezbytná.

V jádru je Wicked příběhem o přátelství dvou mladých žen, Galindy a Elphaby, z naprosto odlišných poměrů, ze kterých se stanou čarodějky, s nimiž se Dorothy v zemi Oz setká poté, co ji tornádo vytrhne z bezpečí farmy. Vyprávění chytře pohání otázka, co vlastně tvoří dobro a zlo, a mnohé věci nejsou takové, jak se zdají. Na cestě k „šťastnému“ konci potkáme řadu známých postav: Lva, Plecháče, Strašáka, létající opice, Mlaskaly a samozřejmě Čaroděje. Ale i nové tváře: pletichářskou a manipulativní Madame Morrible a kozlího profesora, doktora Dillamonda, kterému ponížení a útlak vezmou hlas (doslova i obrazně).

Děj neustále funguje ve dvou rovinách: jako hezký, barevný a romantický příběh dvou čarodějek, kde outsiderka získá švarného prince (nebo alespoň dědice hradu) a žije „šťastně“ až do smrti; a jako dospělejší sonda do těžkých témat moci, zodpovědnosti a především přijetí.

Právě tato plynulá dualita udržuje Wicked na Broadwayi před vyprodanými hledišti už přes deset let a jistě mu pomůže dosáhnout desetiletého milníku i v Londýně. To, a také pozoruhodná a melodická hudba Stephena Schwartze. Není to partitura, která by musela okouzlit na první poslech, ačkoliv obsahuje mnoho hitů, které se vám vryjí do paměti, ale je to hudba, která s každým poslechem roste v bohatosti a komplexnosti. Je sytá, podmanivá a vyžaduje skvělý zpěv – vlastnost, která v londýnské produkci nebyla vždy při obsazování tou hlavní prioritou.

Teď jí ale rozhodně je.

Díky tomu je současná podoba Wicked tou nejsilnější, jakou Londýn zažil. Všechno na této inscenaci je v naprosto špičkové formě. Ensemble je mimořádně kvalitní, předvádí úchvatné vokální harmonie i disciplinovaná taneční čísla. Světelný design (Kenneth Posner) je ostrý a precizní, kostýmy (Susan Hilferty) vypadají svěže a kouzelně a zvuk (Tony Meola) je čistý a jasný, i když má občas tendenci testovat odolnost ušních bubínků diváků. Celé to vypadá a působí jako produkce v devátém týdnu, nikoliv v devátém roce.

Nejlepším aspektem tohoto nastudování je návrat k podstatě: je to příběh dvou čarodějek, nikoliv jen příběh jedné zelené čarodějnice s blonďatou vedlejší postavou. Název je Wicked (Zlá/Čarodějka), nikoliv Elphaba. Je to výstižné, protože v různých fázích a různými způsoby jsou obě hlavní postavy svým způsobem „zlé“ a podle mého názoru show funguje jen tehdy, když je rovnováha mezi Elphabou a Glindou správně nastolena.

Vlastně ještě víc: bez fantastické Glindy Wicked prostě nemůže fungovat tak, jak bylo zamýšleno.

Naštěstí Savannah Stevenson je senzační Glinda, a to jak v poloze Galindy, tak Glindy. Je to suverénně nejlepší interpretka této role, jakou jsem kdy viděl ve West Endu i na Broadwayi. Jako skvělá herečka je v každé scéně přesná a s obdivuhodnou lehkostí zvládá rejstřík od rozmazlené husičky až po charismatickou političku, přičemž skvěle vykresluje i polohy zhrzené přítelkyně či zrazené a zrazující nejlepší kamarádky.

Její komediální timing je vynikající, souhra s Elphabou a Fiyerem přirozená a její scéna s Čarodějem a Madame Morrible po odhalení pravdy je naprosto famózní.

Pěvecky Stevenson bere dech. Má jistý, čistý soprán, který je vřelý v celém rozsahu. Vysoké pasáže v úvodu No One Mourns The Wicked znějí čistě a bez námahy; Popular je nakažlivá a plná života a v Dancing through Life či repříze I’m Not That Girl předvádí skutečnou krásu. Nejvíc ale oslní v duetech s Elphabou Emmy Hattonové: For Good je vznešená a v nenávistném songu What is this Feeling či vrcholné Defying Gravity dochází k magickým momentům. Při harmoni dvou hlasů funguje bezchybně. Největším zážitkem je však její procítěný výkon v Thank Goodness na začátku druhého jednání. Zde Stevenson přímo září, když vykresluje štěstí i bolest Glindy pod maskou zářivé krásy. V jejím podání se Glinda stává tou klíčovou silou, kterou show potřebuje. Emma Hattonová byla indisponována, takže hrála alternace Natalie Andreou. Ta je vynikající Elphabou a bez problémů si poradí s technicky náročnými party v Defying Gravity a No Good Deed. V horních polohách je její hlas vzrušující a sytý. Andreou má nad hlasem plnou kontrolu a exceluje v barvení tónů. Jen spodní polohy by občas zasloužily větší oporu, což vede k občasné horší srozumitelnosti, ale to jsou jen drobnosti, které celkový dojem nekazí.

Herectví Andreou má vše, co potřebuje, a dělá z komplexní cesty Elphaby srozumitelný a pravdivý příběh. Je střídavě náladová, vyděšená, vřelá i inspirativní. Její vztahy s Glindou a následně s Fiyerem dávají smysl a obzvlášť dobrá je v zobrazení komplikovaného pouta k sestře Nessarose a hlubokého respektu k doktoru Dillamondovi. Andreou předvádí všestranný hvězdný výkon.

Fiyero je postava, kterou není snadné uchopit. Na první pohled sobecký a marnivý frajírek je ve skutečnosti katalyzátorem změn. Setkání s ním navždy změní jak Glindu, tak Elphabu. Matthew Croke, který zaskakuje za Jeremyho Taylora, je vynikající Fiyero; patřičně pohledný, pohybově nadaný, s oslnivým úsměvem. Je ztělesněním pohádkového milovníka. Dancing through Life v jeho podání je skvělé a duet s Elphabou As Long As You’re Mine je plný vášně. Croke vyzařuje šarm a doplňuje ústřední trio s velkou elegancí.

Katie Rowley Jones, původní westendská Nessarose, je zpět a její výkon krásně vyzrál. Jako Elphabina chromá sestra je naprosto skvělá a do své role vkládá veškerou ogřčenost a zklamání. Její scény ve druhém jednání mají v sobě strhující zoufalství. Pěvecky je také v excelentní formě. Sam Lupton jako Boq jí zdatně sekunduje, zejména ve druhé půli. Má krásný hlas a dobré jevištní vystupování, jen v úvodních scénách by mohl přidat na bujarosti.

Martyn Ellis v roli Čaroděje nachází ideální rovnováhu mezi mystickým vůdcem a machiavelistickým pletichářem. Daří se mu poskládat různé tváře Čaroděje do koherentní postavy, i když místy připomíná spíše postavu z muzikálu Guys and Dolls. Přesto má tento bonviván popírající pravidla nepopiratelné kouzlo a ve druhém dějství přímo září. Liza Sadovy trefuje všechny správné tóny jako úlisná i zlomyslná Madame Morrible a je skvělá v momentech, kdy se její klid pod náporem hněvu začne hroutit.

Výborný výkon odvádí Philip Childs jako uštvaný doktor Dillamond a Kyle Anthony je skvělý jako Chistery – jeho závěrečná slova jsou silným symbolem naděje.

Wicked je v ohromné formě a současné obsazení mu dodává maximální váhu. Pokud jste ho nikdy neviděli (nebo i pokud ano), teď je ten pravý čas vyrazit – i vás to může změnit k lepšímu.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA WICKED V APOLLO VICTORIA THEATRE