RECENZE: Madame Rubinstein, Park Theatre ✭✭✭✭✭

Jonathan Forbes, Miriam Margolyes a Frances Barber v inscenaci Madame Rubinstein. Foto: Simon Annand Madame Rubinstein

Park Theatre

Čtvrtek 3. května 2017

5 hvězdiček

Rezervujte si vstupenky

Už od chvíle, kdy lidé poprvé vzali do ruky barvivo, okr, tetovací inkoust nebo hennu, využívají umění k proměně vnějšího vzhledu svých tváří a těl. Tyto změny jsou někdy prchavé, jindy trvají celý život, ale jsou součástí toho, co nás činí lidmi. Pomáhají nám vyjádřit naši identitu, sounáležitost, oddanost či životní postoj. Dávno před příchodem „průmyslového věku“ vzbuzovaly tyto techniky, tradice, módní trendy a – ano – i originalita uznání, oddanost, loajalitu, ale i nepřátelství, zášť, závist, hněv, nenávist a nespočet dalších emocionálních či uvážených reakcí. Ale jak by mohl poznamenat Walter Benjamin, teprve s nástupem masové výroby, nabídky a spotřeby se skutečně zrodil „kosmetický průmysl“, a právě ten se stává dějištěm, které toto drama zkoumá.

Dvěma zakládajícími giganty tohoto globálního kolosu, v němž se dnes točí miliardy dolarů ročně, byly Helena Rubinstein a Elizabeth Arden. Tato hra nás zavádí do jejich vnitřního „sancta sanctorum“, světa charakterizovaného kancelářemi na vrcholu mrakodrapů na Manhattanu a v dalších prestižních lokalitách. Před našima očima defiluje poslední desetiletí života Rubinsteinové, přičemž prostřednictvím momentek z jejích závěrečných let ilustruje fungování make-upového sektoru a odhaluje hlubokou realitu lidského údělu, která se pod ním skrývá.

Miriam Margolyes v Madame Rubinstein. Foto: Simon Annand. Poté, co ve své druhé domovině, Austrálii, narazila na námět autora Johna Mista, byla fascinace Miriam Margolyes natolik silná, že oslovila svého dobrého přítele a kolegu, uměleckého šéfa Park Theatre Jeze Bonda, a podnítila ho, aby se nápadu ujal. Šťastná shoda náhod ohledně její volné kapacity, zajištění dostatečných financí (díky producentům Oliveru Mackwoodovi, Paulu Tyrerovi a Jamie Clarkovi) a skvělý nápad obsadit Frances Barber do role Ardenové a všestranného Jonathana Forbese do role třetího vrcholu trojúhelníku – Rubinsteinové poněkud nepravděpodobného asistenta, válečného veterána a gaye Patricka O'Higginse – spolu s náhle uvolněným termínem v programu divadla Park vedly k tomu, že se zrodila nová inscenace.

Bond představení nejen režíruje, ale scénář také piloval v průběhu nejméně deseti verzí. Je možné, že kdyby měl více času, chtěl by ještě jednu nebo dvě další. Ale máme před sebou výsledek, jehož kvality jsou dostatečně bohaté na to, aby potěšily, poučily i dojaly. Hra, která začala velmi filmově, má stále epický rozměr, když přeskakuje z jednoho roku do druhého přes různé dohody, intriky, průmyslovou špionáž a nemilosrdnou konkurenci (zejména se společným a nenáviděným nepřítelem obou dam, Charlesem Revsonem – který je dnes znám spíše jako filantrop, ale ze způsobu, jakým ho Lena a Liz cupují, byste to rozhodně nepoznali). Smyslem dramatu je samozřejmě nabídnout nám divadelní vizi, nikoli dokument. Právě v jiskřivém, elektrizujícím a barvitém jazyce scénáře dílo tyto postavy oživuje a okouzluje i dojímá publikum skrze jejich nesmírně rozmanité interakce.

Frances Barber a Miriam Margolyes v Madame Rubinstein. Foto: Simon Annand

Scéna je často téměř prázdná a jazyk funguje nejlépe, když mu nepřekáží nábytek. Nicméně po bleskových změnách scén v inscenaci „Chinglish“ ve mně záliba scénografa Alistaira Turnera v pěkných kouscích manhattanského kancelářského vybavení (které musí asistenti scény rozvláčně odnášet a přinášet v posvátném šeru za zvuků Milese Davise) vzbuzuje dojem, že tato hra je možná původně určena pro divadla, kde takové věci po scéně kloužou samy po stisknutí tlačítka. To však nevadí. Mark Howland vše vkusně a citlivě nasvěcuje, zatímco hudba Dimitriho Scarlata k nám doléhá skrze zvukový plán Davida Gregoryho. Případné švy v produkci rádi přehlédnete.

Proč? Protože pod rázným a drsným vystupováním dvou megadravých byznysmenek (v době, kdy tento termín sotva existoval) se skrývá tolik úžasného lidského citu, že nám mírně trhaný vývoj příběhu vůbec nevadí (i přes všechny nánosy lesku, které mu pan Bond věnoval). V konečném důsledku jde o hru o tom, co znamená být člověkem, a nic nedefinuje lidskou bytost víc než způsob, jakým přichází na svět a jak z něj odchází – obojí je zde diskutováno a ztvárněno s mimořádně silným účinkem. Skutečně nám záleží na tom, co se stane s Rubinsteinovou i lidmi v jejím okolí. V jejím velkolepém životě vidíme záblesky našich vlastních světů a v jejích zápasech se na okamžik zrcadlí naše vlastní problémy, než je smete neúprosný koště času (a pozor na ten vtip s koštětem!).

Jonathan Forbes v Madame Rubinstein. Foto: Simon Annand

Ano, vtipy. Tento scénář je jimi doslova nabitý a herecké hvězdy na jevišti je využívají na maximum. Margolyes je ztělesněním klidu a naléhavé energie „červené a černé“; její přednes je jako kyselina leptající vzor do měděné desky. Barber hovoří tím kouzelným hlasem, který zní jako sherry oloroso smíchané s hustou smetanou a posypané pyrenejským lanýžem. Každá vteřina v jejich společnosti je jako čtení nádherného nablýskaného časopisu, který prostě nemůžete odložit. Zmínil jsem, že obě vypadají naprosto úchvatně v šatníku tak lákavém, že by se nejspíš měl uchovávat v trezoru? Osvěžujícím protipólem této dvojice je logicky jediný muž, kterého na jevišti snesou: pan O’Higgins. Začíná sice schopně, ale postupně se z něj stává zranitelný, zmatený a často bezradný společník, který vyžaduje jejich neustálou péči, jinak by se bůhví do jakého stavu dostal. Ostatně, krátce ho uvidíme i v rouše Adamově – trefná připomínka toho, že sex kdesi pod vší tou konstrukcí vnějšího vzhledu stále dřímá. Je to zábavný recept a funguje skvěle. Představení v Parku může být vyprodané, ale myslím, že „zásoby“ budou brzy zpět v regálech... Sledujte ohlášení dalších dodávek!

ZJISTĚTE VÍCE O MADAME RUBINSTEIN V PARK THEATRE