RECENZE: Machinal, American Airlines Theatre ✭✭✭

Machinal divadelní společnosti Roundabout Theatre Company. Foto: Joan Marcus Machinal

American Airlines Theatre

18. ledna 2014

3 hvězdy

V roce 1928 měla na Broadwayi premiéru hra Machinal, kterou napsala Sophie Treadwell – žena, jež vedla pozoruhodný život jako novinářka, autorka čtyřiceti her, režisérka a aktivistka.

Přestože jde o břitké expresionistické drama plné nelítostného pozorování a hlubokého vhledu, na Broadway se vrátilo až nyní, a to v inscenaci Lyndsey Turner pro Roundabout Theatre Company v divadle American Airlines Theatre.

Turnerová je nesmírně inovativní režisérka, precizní a detailní v každém ohledu, s obdivuhodnou a často až neuvěřitelnou schopností převést a uchopit dílo pro moderní publikum. Se stylem psaní Sophie Treadwellové tvoří naprosto ideální a žádoucí spojení.

Hra je nekompromisním útokem na způsob, jakým společnost – především muži, ale i ženy (byť kvůli mužům) – špatně zachází se ženami a zneužívá je. Není tedy divu, že mužům ovládaný svět Broadwaye nepociťoval potřebu tuto hru oživovat. Ale i ten nejzarytější patriarcha by jen stěží hledal chybu na vizi, kterou Turnerová vdechla tomuto zásadnímu dílu. To v sérii devíti výjevů mapuje život, či spíše jeho absenci, mladé ženy, která je za vraždu poslána na elektrické křeslo.

Scéna Es Devlinové je v této inscenaci stejnou postavou jako kdokoli, kdo promluví; je to triumf scénografie. Jednoduchý artdecový obdélník, který se otáčí a mění se v přeplněné metro, manželský domov, nemocnici, pochybný bar, milenecké hnízdo, soudní síň i popravčí komoru. Neustálý pohyb scény nesmírně přispívá k budování napětí a k pocitu pohlcení klaustrofobním mužským světem, v němž se mladá žena musí orientovat.

Jane Coxová scénu dokonale osvětluje a přesně vystihuje atmosféru deprese (té dobové i osobní). Obzvlášť chytré je využití horizontálního světelného pruhu přes celou scénu, který zdůrazňuje uvězněnou existenci mladé ženy – celá scéna totiž pravidelně evokuje pocit rakve, v níž je hrdinka uvězněna a ven vidí jen onou úzkou škvírou světla.

Režie a scénografie se zde snoubí s textem a vytvářejí působivou tapiserii evokující zoufalství a narůstající hrůzu. Až na jednu výjimku je obsazení naprosto brilantní. Herci bez námahy spolupracují na vytvoření Turnerové specifické a místy stylizované koncepce světa Sophie Treadwellové.

Michael Cumpsty je úžasně nesnesitelný v roli odporného, úspěšného obchodníka, který se s mladou ženou ožení a poté zemře její rukou. Jeho schopnost vyvolávat neklid a podráždění je mistrovská. Kdyby mluvil ještě chvíli, zabil bych ho nejspíš sám. Morgan Spector je vynikající jako malátný svůdník, který mladou ženu svede a vnukne jí myšlenku na vraždu – nikoliv proto, aby jí pomohl, ale aby si dokázal vlastní důležitost. Spector dokonale ztělesňuje lstivého vlka, který řekne cokoli, aby dostal kořist.

Nádherná je scéna v tajném baru, kde slizký, nevěrný obchodník v podání Damiana Baldeta seznamuje mladou ženu se Spectorem, zatímco po obou stranách probíhají dvě různé viněty: v té první predátorský starší gay (vynikající Arnie Burton) využívá vzletná slova a příslib peněz i drahého alkoholu, aby svedl mladého pohledného chlapce v zjevně zoufalé situaci (velmi přesvědčivý Ryan Dinning); v té druhé ostřílený muž (prvotřídní Dion Graham) přesvědčuje ženu (přesná Karen Walshová) k nelegálnímu potratu. Díky Treadwellové a Turnerové divák tyto výjevy přijímá jako přirozenou součást světa a jako ostrý kontrast k chování hrdinky ke Spectorovi. Je to mistrovská práce.

Suzanne Bertishová je úžasná v roli matky, která během jedné krátké scény nenechá nikoho na pochybách o traumatech, jimiž si mladá žena prošla celý život, zatímco matka se jen snažila, aby byli „páni tvorstva“ spokojení.

Každý v souboru odvádí prvotřídní práci; nejsou tu žádné falešné tóny, žádná vypadnutí z role, žádné narušení dobové atmosféry.

Nepřekvapí však, že navzdory všemu, čeho Turnerová a její tým dosáhli, nemůže hra Sophie Treadwellové fungovat, pokud mladou ženu nehraje výjimečná herečka. Je to nesmírně náročný úkol: hrdinka je na začátku hry zlomená a roztříštěná, na okamžik nalezne naději na štěstí, aby pak o vše přišla a nakonec byla na jevišti popravena na elektrickém křesle.

Přestože jde o postavu téměř nepopsanou, herečka se skutečným talentem a citem pro detail by z ní mohla udělat životní roli. Je to typ úkolu pro Cate Blanchett, Lily Rabe, Rachel Weisz, Carey Mulligan, Tamsin Carroll nebo Cush Jumbo. Vyžaduje virtuozitu, naprostou hlasovou obratnost, prchavou lehkost, hluboce prožívanou agónii i vášeň, nevinný kalkul a neúnavnou technickou preciznost.

Co hrdinka rozhodně nepotřebuje, je interpretka neschopná zanechat stopu v mokré barvě, osoba, pro kterou je monotónnost druhou přirozeností, někdo s hlasem, který se vám zavrtá do vědomí jako komár do nepřístupného místa na zádech, a s charismatem studeného párku v rohlíku na Antarktidě. Bohužel právě takovou kartu v podobě silně přeceňované Rebeccy Hall dostala Turnerová a její tým do ruky.

Je to stejně zásadní chyba, jako kdyby například Alan Cumming (jakkoli je to skvělý umělec) hrál Joanne v revuálním uvedení Sondheimova muzikálu Company. Je to nepředstavitelné a absurdní. A přesto tam Hallová stojí, zoufale ztracená v hloubce role, která je hrdinkou celého příběhu. Její závěrečný výkřik bolesti, když jí život bral elektrický proud, by měl být děsivý a zastavovat srdce, měl by silně rezonovat jako tragický konec života zmařeného tlakem mužů a společnosti. Místo toho to působilo, jako by se píchla do palce při šití.

Publikum se nenechalo oklamat; vlažný potlesk byl zdrcujícím rozsudkem nad údajně hvězdným výkonem. A nastrčení diváci z produkce, kteří vyvolávali „Brava“, na tom nic nezměnili; zaplněné hlediště se neodhodlalo k ovacím ve stoje a neudrželo potlesk ani pro druhou oponu.

Je to velká škoda, protože vize Lyndsey Turnerové pro tuto pozoruhodnou hru je opravdu výjimečná.

Bohužel Rebecca Hallová není.